Vzdělávání Spolku Pěstoun na téma “Právní otázky v náhradní rodinné péči“

Dne 21.9.2024

Tak kdo se v tomto má vyznat? 

Ze všech stran se na nás, pěstouny a poručníky, valí OSPOD, SOUD, DOPROVODKA, BIORODIČE, „předběžka“, případové konference, asistované kontakty, práva všech kolem a nakonec ta slavná věta „v nejlepším zájmu dítěte“, které nakonec z celého systému tak nějak vypadne….

Na naše vzdělávání jsme proto pozvali paní magistru advokacie Evu Kantoříkovou, která se po celou dobu vzdělávání snažila nám v tom udělat trošku pořádek. A nejen svým velmi profesním, ale i lidským přístupem byla pro všechny velkým přínosem. Největším tématem byl kontakt dětí s biologickými rodiči a práva a povinnosti pěstounů vůči OSPOD. Dotkli jsme se ale i témat dědictví, spoření dětem, dluhy dětí v pp, práva nahlížení do opatrovnického spisu atd. Právní téma v NRP je velmi obsáhlé a zároveň velmi důležité. Dotazů bylo plno. Paní magistra na vše trpělivě odpovídala, a i přestávky obětovala těm, kteří si netroufli ptát se veřejně. 

A děti si opět užily skvělý den s hlídačkami. Dopoledne jsme pozvali paní Okáčovou z farmy „U lamáka“, která sebou přivezla dvě lamy alpaky a dva pejsky – slovenské čuvače. Děti byly nadšené a nejlépe to zhodnotila Kačenka „bylo moc dětí a málo lam“ 😊. Paní Okáčová trpělivě povídala o lamách a lamy zase trpělivě držely dětem při pohlazení, dávaly jim z pusy pečivo a děti si je mohly i povodit po zahradě Jabloňky. 

Odpoledne jsme s dětmi byli v Zámeckém parku v Medlánkách, kde je krásné dětské hřiště. Jsou tam prolézačky, lanové centrum, lanovka, pískové hřiště pro ty nejmenší a krásné procházky po zámeckém parku s rybníkem. Děti byly nadšené a určitě jsme na hřišti nebyli naposledy.

Je těžké vždy po takové „hlídací“ sobotě říci „ děti, za chvíli přijdou rodiče, uklízíme a jde se domů“. Dost často se setkáme i se slzičkami, protože děti za ta léta mají navázaná mezi sebou přátelství a ví, že se uvidí až zas nejdříve za měsíc anebo se jim prostě ještě nechce.

Vzdělávání je za námi a my se opět těšíme na vás všechny příště a tentokrát i s velkým překvapením….

Vzdělávání Spolku Pěstoun na téma “Psychické problémy u dětí i dospívajících z pohledu psychiatra“

Dne 8.6.2024

Téma, které je v dnešní velmi uspěchané době aktuální a dopadá nejen na děti, ale na nás všechny kolem. Doba jde rychle kupředu, tlak společnosti je především o výkonu a uniká nám lidskost a vcítění se do druhým. Neumíme naslouchat a slovní spojení „nemám čas“ je naším takřka každodenním pojmem. Spěcháme a ve vleku za námi jdou děti…“nemoc duše“ a co s tím?

Takže jsme se zkusili aspoň na chvíli zastavit a poslechnout si odborníka, jak to vnímá on.  A pro děti jsme připravili pohodový den s našimi  animátorkami. 

Zkušená paní doktorka, MUDr. Věra Benešová, hovořila z pohledu psychiatra  o 4 okruzích : ADHD, autismu, hraniční porucha osobnosti a poruchy příjmu potravy. Vždy popsala, jak se problém projevuje a co s tím, z pohledu psychiatra, mohou dělat. Naše pěstouny nejvíc zajímalo ADHD, kterým trpí mnohé děti v PP – v návaznosti na komplexní vývojové trauma. Některé děti musí být bohužel i medikovány. Na závěr všichni zhodnotili téma jako velmi přínosné a velmi zaujalo  i ty, kterých se téma  přímo netýkalo.

Pro děti jsme dopoledne měli připravené překvapení v podobě dvou barevných kamarádů Aráška a Šmudly. Byli to papoušci, kteří nám společně se svými chovateli předvedli krásné, hodinové vystoupení. Nejprve se děti něco dozvěděly o chovu papoušků, o tom, jak dlouho trvá takto papoušky vycvičit a pak se už jen dívaly, jak jsou oba šikulové naučení jezdit na kole, zavolat „dále“ když někdo klepe na dveře, ale i neposlechnout povel, když se jim zrovna nechce. 

No a odpoledne se neslo v duchu her jak na dětském hřišti, v herničce Jabloňky nebo na fotbalovém hřišti, kde se utkaly dva velmi  schopné týmy vytvořené z našich starších dětí.  

Celý den nás provázelo pěkné počasí a děti jsme pak předávali pěstounům unavené, spokojené, ale hlavně zdravé, za což jsme vždy na konci dne nejvděčnější. 

Tak po prázdninách zase AHOJ 😊

Vzdělávání Spolku Pěstoun online na téma ROVNOVÁHA

V sobotu 2.3.2024 proběhlo první 8hodinové vzdělávání pro naše pěstouny v tomto roce. Tentokrát on-line formou. Výhodou on-line vzdělávání je možnost zůstat v pohodlí domova, bez cestování a s kávou v ruce. Nevýhodou je samozřejmě to, že se vidíme a slyšíme jen přes obrazovku, ale to nebrání nikomu, si vzdělávání užít.

Pěstouny vzdělávala, troufám si říct, už naše milá paní lektorka Mgr. Monika Čuhelová na téma „Rovnováha v životě a výchově v NRP“. Téma to bylo velmi přínosné a dle zpětné vazby od pěstounů „zkušenosti paní magistry byly věcné, lidsky přístupné a k převedení k vlastnímu řešení problémů u nás doma velmi podnětné“. Pěstouni dostali i návody konkrétních technik, jak zlepšit svoji psychickou odolnost, psychickou odolnost dětí, získat odvahu řešit těžké věci.

Psychickou odolnost si mohli představit jako strom:

STROM

ROSTE

PEVNÉ KOŘENY

KORUNA OHEBNÁ VE VĚTRU

NĚCO SE ZLOMÍ A ZNOVU VYRAŠÍ

SCHOPNOST SE OHNOUT, ALE NEZLOMIT

Paní lektorka dávala konkrétní tipy do každodenního života i příklady z praxe.  Kladla důraz na psychohygienu, udržování sociálních kontaktů, schopnost přijímat emoce, ale nenechat se jimi ovládat nebo prostě jen přijmou „že život prostě někdy těžký je“.  Je důležité vyvažovat – laskavost a důslednost… někdy je méně více a vše stačí dělat jen krůček po krůčku. 

Pěstouni vzdělávání velmi ocenili a lektorce se dostalo krásné zpětné vazby.

Vzdělávání 25.11.2023 – Spolek Pěstoun

A tak šel čas…. a máme tady poslední vzdělávání Spolku Pěstoun v roce 2023

Vzdělávání neslo téma „Jak pečovat o sebe“.  Zavání to trošku narcismem, ale není to tak. Naši pěstouni a i my všichni mnohokrát přepečováváme ty naše nejbližší a na sebe zapomínáme. Na naše vnitřní rozpoložení, na to, zda nezapomínáme „opečovat“ sami sebe, udržet si koníčky, umět relaxovat, dělat to, co nás dělá šťastnými. A o tom právě bylo téma vzdělávání. Naše osvědčená paní lektorka Mgr. Eva Janíčková, nám vždy na konci roku přinese téma, které je odlehčené a které nám dodá chuť jít dál, neboť pěstounství je velká zátěž, byť vše k dětem děláme s velkou empatií a láskou, ale právě v tu chvíli často zapomínáme na sebe. Pěstouni si sami zkusili na vzdělávání nastavit svoje hranice, pokud chtěli, tak sdílet s ostatními, jak právě oni nabírají síly a co jim dělá radost. A byly to např. procházky se psem, klid s knihou nebo u filmu, plavání, příroda anebo jen tak si zalenošit s kafíčkem. Někdo se pochválil, že to umí a druhý zase přiznal, že vlastně vůbec odpočívat neumí. Ale nic není špatně a hlavně nikdy není pozdě začít😊

A děti? No jejda. Pro ty byl připravený ten pravý předvánoční program. Napřed tvořily křídla anděla. Na připravený podklad otiskovaly svoje ruce a vše pod dohledem našich hlídaček ladily tak, aby vytvořily obraz anděla s velkými křídly.  Hotový obraz pak poputuje do Ikei jako poděkování za skvělou spolupráci a jejich vánoční dárky pro naše děti v PP. Ostatní děti mezi tím vyráběly svícny anebo hrály hry.

Odpoledne se pak neslo v duchu Mikuláše, andělů a pekelníků, kteří rozdávali dětem právě dárečky z Ikei. Ve „Svaté knize“ našel Mikuláš vše, co se za celý rok dětem dařilo anebo co se jim občas pokazilo a budou muset zlepšit. To bylo dětem ale velmi podivné, že Mikuláš měl na každého tak osobní informace, jenže……. jsou věci mezi nebem a zemí😊. Andělíčci byli zdatnými pomocníky Mikuláše a čertíci ti se nezapřeli. Zlobili děti, pokoušeli se sebrat dárečky, neposlouchali ani Mikuláše a bylo jich všude plno. Jako správní rarášci.

Mikuláš se, po rozdání posledního dárečku, se všemi rozloučil, popřál dětem i dospělákům krásné Vánoce a jeho slib „za rok na viděnou“ vykouzlil úsměv takřka všem dětem v místnosti.

A i my, zaměstnanci Spolku Pěstoun, všem přejeme pohodový konec roku 2023 a do roku 2024 vstupme všichni s nadějí. S jakou? přece tou svojí.

Vzdělávání pro děti s přespávačkou 20.5.-21.5.2023.

Loňské jednodenní vzdělávání pro děti se jim moc líbilo, a tak jsme letos vymysleli další, tentokrát i s přespávačkou. V sobotu ráno nám pěstouni děti předali a světe div se, začínali jsme od 10,00 hod a děti už začaly přijíždět v 8,30 hod. Moc se totiž těšily a my na ně taky.

Téma vzdělávání bylo o třech emocích: Strach, vztek a smutek. To, co zažíváme běžně všichni v životě, ale naše „náhradkové“ děti mají tyto emoce ještě umocněné tím, co v minulosti zažívaly a mnohdy nevědí co s nimi. Druhý den, v neděli, jsme pak vše probrali i s pěstouny a společná zpětná vazba byla cenná pro nás všechny.

Lektorování se ujala psycholožka Spolku Pěstoun, Mgr. Jitka Doleží. Spoustu dětí ze Spolku zná, ať už jako klíčová pracovnice tak i jako psycholožka, proto naladit se na děti a umět s nimi nejen projít tyto emoce, ale i je pak opečovat, aby děti neodešly ze vzdělávání rozhozené, pro ni nebylo oříškem. Zvládla to skvěle ona i děti😊 Asistentkami na programu jí byly Petra a Pavla.

Vzdělávání proběhlo v krásném prostředí Lipky – Rozmarýnku. Tímto děkujeme za pronájem areálu a výborné zázemí. 

Samotný program byl pro děti pojat hravou formou zážitků, scének, troškou teorie, samostatných úkolů i zvládání technik relaxace. Děti byly úžasné. Pracovaly na 110%.  Na začátku s velkým elánem, ale postupně pak přicházela únava na ty menší, ale i to jsme snad my dospěláci vychytali a vyvážili odpočinkem, hrou a proběhnutím v blízkém lese. Ti starší se uchýlili chvíli na mobil, ale i tom je dnešní doba – útěk do svého bezpečí sociálních sítí…i to je třeba pochopit a neřešit. S dětmi jsme hlavně probrali, že všechny tři emoce jsou v životě důležité, není dobré se jim vyhýbat a skrývat je v sobě. Někdy nás dokonce mohou posunout i dál.  Co je však potřeba, naučit se je zvládat a umět si pomoci, jak ven z toho. Naučit se také najít svoje „bezpečné místo“ a svůj prostor, kde je nám dobře. Při technikách zvládání emocí, se snad nejvíc se osvědčilo „bušení do polštáře“ a relaxační balonek, který nakonec i děti dostaly jako dárek ze vzdělávání (byl fakt asi dobrý, to nás přesvědčilo, když jsme zjistili, že polovina dětí ho „využila k následnému nepoužití“ již během přespávačky 😊). Odpoledne se neslo nejen v duchu odpočinku a her, ale i ještě kousku práce ve formě kazuistik, kdy děti ve třech skupinkách dle věku, měly reagovat na situace, které byly popsané v kazuistice a umět vystihnout emoci a napsat, jak danou situaci řešit. Zvládly to víc než skvěle a bylo vidět, že dopoledne nebylo marné. Moc jim držíme pěsti, aby i v každodenním životě dokázaly zvládat vše tak, aby jim v tom bylo co nejlépe.

O stravu a pitný režim se nám s láskou staraly Veronika, Katka a Jana a za to velký dík. Chleby na svačinku byly vymazlené zeleninovými smajlíky (a divné bylo, že smajlíky zmizely a chleba zůstal….) a špagety na oběd byly topkou. 

Celé dva dny jsme si všichni užili a za mě to nejdůležitější – druhý den jsme děti pěstounům odevzdali zdravé a snad i spokojené.

Bylo to náročné, ale už teď se těšíme na další rok a další překvapení pro děti. DÍKY VŠEM

Vzdělávání 7.5.2022 – Spolek Pěstoun

První setkání pěstounů na vzdělávání se uskutečnilo opět v klidném a trošku pošmourném dni ve vzdělávacím centru na Lipce – „U jezírka“.

Pěstouni i děti se sešli v hojném počtu, ale hned na začátku se rozdělili. Děti si převzali naši hlídači a pěstouni si zabrali místa ve vzdělávacím sále Lipky.

Děti měly nachystaný pestrý program. Dopoledne si hrály „u mraveniště“ kde si porovnaly síly a vyzkoušely, jak se cítí mravenec, když potřebuje rychle prolézt mraveniště. Vyrobily si vlastní pohlednici a nebo si malovaly. Po opékání špekáčků je pak čekala hra o poklad. Při plnění různých úkolů (pavoučí síť, poznávání rostlin, přemýšlení, co nepatří do přírody, sportovních úkolech atd. ) je na konci čekal poklad, který všem rozzářil oči a každý si vybral právě to, co je mu milé. To je právě to kouzelné, že se děti umí podělit, dokáží spolupracovat, ti starší se ujmou mladších a na vše dohlíží naše skvělé hlídačky. Prostě soudržnost na všech frontách 😊

A dospěláci? Ti se potili u tématu, které je všem, kdo mají děti v náhradní rodinné péči (NRP), blízké. „Identita dítě v NRP, historie dítěte, vztahy v rodině – kazuistiky“, lektorkou byla Mgr. Tereza Korgerová, která má sama v pěstounské péči 3 děti, dokáže jít se svojí kůží na trh a příběhy, které se jim staly v rodině, „zapasovat“ do vzdělávání, jako příklady z praxe. Společně s ní lektoroval i její manžel, Petr Korger. Vlastní zkušenost je nepřenositelná a pro pěstouny je moc důležité, když cítí, že v tom nejsou sami. Závěrečné hodnocení bylo přínosné pro obě strany a konečný potlesk si lektorka zaslouženě užila.

A byl tady konec. Dětem se nechtělo domů od kamarádů, ale na dospělých bylo vidět, že přece jen téma bylo těžké a je fajn si už odjet odpočinout.

Další vzdělávání nás čeká 17.9.2022 a my se už teď na všechny těšíme😊

Rodiče napořád

Pokud jste neviděli, doporučujeme shlédnout dokumentární seriál o pěstounských rodinách Rodiče napořád, který před pár měsíci vysílala ČT2. Jde o aktuální příběhy pěstounů, jsou zde ukázány různé typy pěstounské péče (klasická pěstounská péče, přechodná, příbuzenecká, výchova dítěte pěstouny stejného pohlaví,…). Tak si udělejte dobré kafe, pohodlně se usaďte a užijte si to:-)

Příběh napsaný srdcem

Přečtěte si příběh naší přechodné pěstounky o dětech, které doposud měla v pěstounské péči.

Jsem pěstounkou na přechodnou dobu.
Než jsem se jí stala, tak jsem adoptovala dvě děti. Bylo mi 32 let, když jsem dostala první dceru a ve 34 letech druhou dceru.
Každá je jiná, jedna světlovlasá a druhá má vlasy jako havran. Obě byly velice rozlišné, jedna se chovala jako holka a druhá spíše jako kluk, starší byla vždy klidnější a rozvážná, mladší byla divoch.
Nikdy jsem nezaznamenala, že by měly nějaké problémy s tím, že jsou adoptované. Byla jsem k nim vždy upřímná, nic jsem jim nikdy netajila. Kdykoliv se šlo k lékaři (pohotovost atd), vždy jsme před nimi říkali pravdu, že nevíme, co bylo v rodině za nemoci. Obě to braly jako normální věc.
I dnes, když se mladší dceři přihlásila biologická rodina a ona zjistila jaká je, tak i přesto nás nadále považuje za svoji hlavní rodinu. Sdílí s námi svoje radosti i starosti. Vnímá nás jako svoje útočiště a ví, že se k ní nikdy neobrátíme zády.
Se svoji biologickou rodinou se i nadále stýká, hlavně se sourozenci a babičkou. Rodiče nepoznala, neboť matka zemřela a o otci nikdy nic neřekla. V kontaktech se svoji rodinou ji nebráníme, jsem ji v těchto situacích oporou a ona ví, že nám vše může říct a podělit se vším.
Dnes již mají obě dcery svůj život, dokonce jsem se nedávno stala babičkou.
Když jsem pomalu zjišťovala, že nás děti již tak nepotřebují, začali jsme s manželem přemýšlet nad pěstounskou péčí.
Tak jako u dcer nám bylo jedno, jestli budou bílé, černé nebo hnědé, tak i v případě pěstounské péče nám to bylo jedno, byli jsme připraveni přijmout jakékoliv dítě i s menším handicapem.
Začala jsem hledat na internetu a obvolávat všechny možné instituce, abych se dozvěděla, co vše obnáší pěstounská péče, podotýkám, že jsem chtěla být dlouhodobou pěstounkou. Chtěli jsme podat pomocnou ruku dalšímu dítěti. Když jsem se pro pěstounskou péči rozhodla, bylo mi 48let. Je pravda, že jsem si uvědomovala, že jsem starší a dostaneme pravděpodobně větší dítě nebo sourozence. Pak jsem ale objevila pěstounskou péči na přechodnou dobu a tehdy jsme se s manželem po delší rozmluvě dohodli, že tato varianta náhradní rodinné péče by pro nás byla lepší. K tomuto rozhodnutí nás také vedla skutečnost, že jsme již starší a obávali jsme se rizika, že bychom museli ukončit dlouhodobou pěstounskou péči předčasně, kdyby se nám například zkomplikoval zdravotní stav. Pěstounská péče na přechodnou dobu nám v tomto ohledu více vyhovovala, protože dítě by u nás bylo maximálně rok. S manželem jsme se dohodli, že se pěstounkou stanu pouze já.
Než jsem byla schválena a zařazena, trvalo to dlouho, alespoň z mého pohledu. První bylo vyřizování na úřadech, pak k nám přijela sociální pracovnice na šetření. Dále následoval pohovor u psychologa na Krajském úřadě Jihomoravského kraje. A nakonec nám došlo oznámení týkající se příprav žadatelů. Přípravy v tu dobu dělalo Sdružení pěstounských rodin a za sebe musím říct, že školící byly velice příjemné. Dokázaly vydržet otázky, které jsme pokládali, a že jich nebylo málo. Naše skupina byla složena z žadatelů o přechodnou pěstounkou péči, dlouhodobých pěstounů a žadatelů o osvojení. S většinou jsem zůstala v kontaktu.
Z těchto příprav mohu říct, že jsem si, hlavně díky psychologům, odnesla hodně zážitků a hlavně nám v mnoha ohledech řekli, co nás čeká a jak je někdy náročné vycházet s biologickou rodinou dítěte. Také nás připravili na děti, které přijdou a co vše nás může a nemusí potkat. Po ukončení jsme byli opět pozvání k psychologovi Krajského úřadu Jihomoravského kraje a zde jsme absolvovali testy. Pak jsme čekali na vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, zda jsme či nejsme zařazeni do evidence.
Na přijetí prvního dítěte jsem čekala asi 2,5 měsíce. Dostala jsem chlapečka, kterému byli 4 dny. Byl to nádherný klouček, jen měl problém v tom, že matka asi kouřila nebo požívala alkohol v těhotenství.
V jeho 6nedělí se ozvala s tím, že si ho vezme zpět a bude s ním v azylovém domě. Vždy při kontaktu bylo vidět, že chlapeček jí poznal. Je to zvláštní, ale vždy, když si ho vzala, se začal usmívat a byl spokojený.
Maminka byla mladá a tak když se mělo předávat a domlouvat vše, co s tím souvisí, tak za sebe poslala babičku, která ji v těchto věcech zastupovala. Zůstal u nás do svých 14 měsíců, kdy nakonec dostal novou rodinu, šel do osvojení. Nová maminka, než si ho převzala, se vlastně k nám nastěhovala. Vždy od nás odjížděla do práce a večer se vracela.
Bylo to moc fajn a bylo vidět, jak se pomalu na sebe citově navazují. Vždy v sobotu přijel tatínek nebo jsme jeli my k nim domů, kde se seznamoval s novým okolím a se vším co k tomu patří.
Předávání bylo těžké pro mě i moji rodinu, hodně jsme se na chlapce citově navázali. Dcery díky tomu, že byly ve věku kdy, začaly mít přítele, tak na sobě nechtěly dát vidět, že loučení je těžké.
S novou rodinou jsme byli v kontaktu přes email a telefon. Nová maminka mi napsala nádherný email, kde mně a mé rodině poděkovala za veškerou lásku a trpělivost s jakou jsme chlapce vychovávali.
Po 4 měsících nás všechny pozvali na oběd. Bylo vidět, že se již navázal a byl již jejich. S jeho novou rodinou, především maminkou, jsem stále v kontaktu. Jednou za čas mi pošle fotku a napíše, co už umí. Jsou to maličkosti, ale jsou pro nás krásné. Je užasné dodnes vidět, jak vyrůstá.
Vím, že většina přechodných pěstounů má s adoptivními rodiči takový vztah. Dovolím si to říct za všechny – hřeje to u srdce, když vidíme, jak dítě roste a jak je obklopeno milující rodinou.

Můj doposud nejhorší zážitek bylo předat 7letého chlapce do dětského domova.
Ale vraťme se na začátek celého příběhu.
Přišel k nám 6tiletý kluk, který vypadal na 4roky. Vážil jen 14 kg a měřil 115cm. Vystrašený, bojácný, podvyživený, prostě takové vyplašené ,,zvířátko“, které se bálo jen ťuknutí hrníčku o stůl.
Když například někdo zazvonil, tak se schovával. Stačilo, když přišla babička a on utekl ze strachu, že ho chce někdo zase někam odvézt.
Během pobytu u nás se naučil, že ruce nejsou na to, aby ho tloukly, ale hladily nebo si s ním hrály. Vždy když se zvedla ruka, tak se rozklepal.
Měl vyhaslé oči, takové, které vám dokážou říct, co vše se mu stalo. Pohled na něj vám vháněl slzy do očí a člověk si vždy musel klást otázku, jak někdo může takovému drobkovi ublížit. Vždy večer když šel spát, tak jsme šli spolu, bál se, což se není čemu divit, měl větší jistotu, když jsem tam byla, že se nic nestane. Ze začátku se budil a kontroloval, kde je a zda jsem v pokoji. Po pár dnech se rozpovídal, čím vším si prošel.
Rád mluvil o babičce, kterou miloval a které jsme průběžně volali. Velice rád vzpomínal, co spolu vše zažili. Například, jak spadla, když pospíchala, aby vystoupila z autobusu. U toho se smál a vzpomínal, jak se i ona smála, rád vzpomínal, jak spolu tančili nebo chodili štípat dříví a on si hrál se psem a koťátky. Litoval, že pejsek je již starý a špatně vidí, bylo mu ho líto. Pak se vždy rozpovídal o přítelkyni svého otce a nevlastní sestře a o tom jak špatně se v jejich péči měl a o všem zlém, co se mu přihodilo. Také mi vyprávěl o šikaně od dětí a hlavně od starších chlapců.
Velice rychle se u nás zabydlel. Prostě byl u nás doma a to tyto děti potřebují vědět. Potřebují cítit, že někam patří, on byl, jak se říká, učebnicový příklad.
Provedla jsem ho celým domem i sklepem a půdou, ukázala co kde je. Na dvorku ho provedl manžel a ukázal mu králíky a veškerou drůbež, co doma máme.
Ze začátku, když si hrál venku, vždy vyvedl nějakou hloupost. Buď podkopal meruňku nebo ubližoval zvířatům.
Tehdy jsme si museli sednou a probrat, že se to nedělá. Zeptala jsem se, zda ho bolelo, když dostal na zadek, řekl že ano. No a zda si myslí, jestli když ubližuje zvířatům, že je to nebolí. Pokrčil ramínka, řekl, že asi jo. Pak jsme spolu mluvili a slíbil, že se pokusí už zvířata nebít.
Začal chodit do MŠ, kde si našel kamarády, byl velice oblíbený. Jako každé dítě také měl problém, že prostě ,,nevstal pravou nožkou“ a zrovna se mu nelíbilo, co kdo po něm chce.
Pokaždé se přiznal, že se paní učitelka zlobila, když něco udělal, no a divil se, že už to neřeším. Tak jsem mu řekla, že mu to od ní muselo stačit. Jen jsme si řekli, že se příště bude snažit nezlobit.
Byl to úžasný kluk s obrovským krásným úsměvem a nádhernýma hlubokýma očima. Po dobu, co byl u nás, se mu zvedlo sebevědomí. Nenechal se urážet a ponižovat, když se mu snažili děti smát nebo mu nějak chtěli ublížit. Byl vděčný za to, že jsem se vždy postavila já nebo někdo z rodiny za něho a bránili jsme ho.Nikdy to nepoznal a vážil si toho. Ale také měl jasně vymezené hranice a věděl, kdy je překročil. Když například něco provedl, musel se jít omluvit a slíbit, že už to neudělá.
Bohužel pak nadešlo období, kdy se rok pobytu chlapce u nás přiblížil ke svému konci. Pro chlapce sociální pracovnice nenašla jinou variantu než přemístění do dětského domova. Tuto informaci jsme obdrželi těsně před Vánoci. Vánocemi, na které se chlapec tak moc těšil. Protože poprvé měl svůj vánoční stromek a poprvé si užíval krásné vánoční přípravy. Sepsal si seznam dárků pro Ježíška, kde mimo jiné napsal, že si přeje novou mámu a tátu.
Byli jsme i přesto nuceni chlapce začít ihned připravovat na přechod do dětského domova, přestože jsme mu nechtěli kazit Vánoční svátky. Chtěli jsme, aby chlapec byl co nejvíce na vše připraven a také jsme nechtěli ztratit jeho důvěru. Mezi svátky jsme navštívili jeho psycholožku, která si na nás ihned udělala čas. Na rozloučenou mu napsala a předala užasnou knížku.
Předávání do dětského domova bylo pro mě, manžela a moji klíčovou pracovnicí plné emocí, které jsme se snažili nedat před ním najevo. On jel za velkým dobrodružstvím, vlastně pořád toužil jet někdy na tábor a tak si to vše přebral, že to bude asi něco takové, jak slyšel od kamarádů. Nikdy nezapomenu, když jsme ho vzali do aquaparku na tobogány, jak děkoval a byl šťastný. Také nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsme koupili boty, které si sám vybral. Pak se všem chlubil, že to jsou jeho boty.
Myslím, že dnešní děti to berou jako samozřejmost a on vše vnímal jako něco výjimečného, něco, co mohl udělat sám, vybrat si boty.
Rok, který jsme prožili byl úžasný, pořád nás překvapoval něčím novým. Vděčnost, kterou v sobě měl, nedokážu vyjádřit a za to to stojí podívat se do očí těmto dětem. Když vám řekne: ,,Teto běž domů, já se strejdou dodělám práci, to není pro holky“, tak v koutku duše jste šťastní, že za jedno pohlazení vám vyroste před očima kluk, který se chce odvděčit za tu ruku, která se snaží ho podržet.
Rozloučení bylo, jak jsem již napsala, náročné pro všechny. On si zvykal pomalu a mě se každý večer, kdy jsem šla kolem jeho her a zapomenutých autíček, sevřelo srdce s tím, jak se asi má a jak vše zvládá. Když zavolal, tak nikdy nezapomněl říct ,,Mám tě rád“.
Tady bych ráda uvedla, že s těmito dětmi se musí mluvit na rovinu, první je zjistit, co chce probrat. Nikdy nic nezakrývat a ukázat, že je členem rodiny se vším všudy, zvedne se mu sebevědomí.
Pro něj bylo důležité, že se mu řeklo tak a teď tady budeš doma. I probrat, jak dlouho u nás může zůstat. A on to vzal. Nikdy jsem před ním nic netajila naopak jsem vše řešila před ním, aby se mohl vyjádřit, pokud se ho věc týkala. Také dostal určité povinnosti, které musel splnit a pak si mohl hrát. Moc důležité bylo mu dát důvěru. Například když šel ke kamarádovi a musel dojít domů v určitou dobu. Kamarád bydlel hned vedle nás, tak jsem z okna viděla, kam jde. Dostal klíč a to byl asi ten nejdůležitější okamžik. Byl hrdý, nikdy klíč od domu neměl, to bylo poprvé.
V dětském domově si našel kroužky,chodí tančit a hraje fotbal. A tento rok začal chodit do školy.
Už si nevoláme tak jak předtím, nechci se mu plést do života a čekám, zda zavolá on.
Jen vím, že konečně za ním jezdí babička, kterou tam vozí jeho bývalá paní učitelka z MŠ.

Teď mám dvě sestřičky, jsou u nás téměř půl roku, teď mají 3 a 4 roky.
Mladší si k nám cestu našla hned, je to takové malé miminko, jak jí říká její sestřička.
Starší má za sebou starost o mladší, byla spíš jako matka a ne jako sestra. Při všem, co bylo kolem, přebalování či krmení, vždy sledovala, zda to dělám dobře. Sedla a začala jí hned krmit. Vždy se ujišťovala, zda dostanou obě jídlo.
Když jsem je přivezla, byly obě na plenkách, dnes už i spíme bez plen. Na začátku nemluvily, byly vystrašené, nejisté. Dnes už v řeči krásně rozvazují, jsou veselé a spokojené.
Mají za sebou hodně věcí, ale přesto se z nich staly krásné holčičky. Dnes už dokáží skládat puzzle, hrát pexeso, rády kreslí, i když po zdech a kobercích ale kreslí.
Každý den je něco, co se naučí nové. Rády pomáhají v kuchyni, při praní nebo úklidu.
Když začali kontakty s biologickou matkou, tak starší holčička dostala teploty, byla hodně vystresovaná. Matka jen seděla a bylo vidět, že sama nevěděla, co má dělat. Mladší k ní vůbec nešla, spíš se držela nás všech kolem, aby asi ukázala, že se má dobře. Při dalších kontaktech bylo vidět, že matka pro děti není tím, co by měla být, holčičky k ní nemají důvěru a bezpečnou vazbu. Matka je nedílnou součástí holek a já ji musím respektovat a pomáhat holkám k ní najít cestu.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své doprovázející organizaci Spolek Pěstoun za vše, co mě a dosavadní děti, které jsem měla v péči, udělala. Nastavila nám služby na míru a vše se nám snažila ulehčit a zpříjemnit, najít včas odbornou pomoc. Zastala tak opravdu roli doprovázení a podpory.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké dítě dostanu, spíš nad tím jak mě příjme dítě.
Když jsem adoptovala dcery, u druhé mi bylo řečeno, že nebude chodit, bude pomalejší a bude navštěvovat zvláštní školu, také nás zrazovali, že je poloromského původu, přesto jsme neváhali a vzali jsem si jí.
Dnes je matkou,má nádherného chlapečka a také přes veškeré zdravotní problémy dodělala školu a žije běžným životem.
Kdybych byla mladší, jdu do toho znova. I přesto, že přijde náročné období puberty, ale když si každý z nás položí ruku na srdce a vzpomene na sebe, tak musí usmát. Vždy si řeknu, že moje děti byli v pubertě stejné jako já a manžel.
To stejné je s dětmi v pěstounské péči, potřebují především mámu a tátu a místo kam patří a kam se můžou vracet. Potřebují pohladit, ale i pokárat. Prostě potřebují vědět, že někomu na nich záleží. Přestože to někdy nedopadne úplně podle našich očekávání, tak i tak je to krásné, vědět, že jste někomu pomohli a předali mu něco pozitivního do života. Mnohdy trvá, než si děti najdou tu správnou cestu, ale stojí to za to, vidět je, jak vám rozkvétají před očima a vy jste toho součástí.